Roku 1758 se ve francouzském městě Bordeaux narodil Antoine Charles Horace Vernet řečený Carle, syn významného francouzského autora krajinomaleb Josepha Verneta. Právě u otce se Carle vyučil umělecké torbě – stal se z něj malíř, kreslíř a litograf. Věnoval se žánrovým výjevům, lovecké a vojenské tématice a později oslavě Napoleona. Proslul ovšem především tématikou koní. Znal velmi dobře jejich anatomii a byl ve své době považován za nejlepšího „koňského malíře“. Právě za obrazy koní získal od císaře Napoleona Řád Čestné legie a od krále Ludvíka XVIII. Řád svatého Michala.Zemřel roku 1836 v Paříži.

Právě na paravánu (zástěně), který můžete vidět v pánské ložnici na 1. prohlídkovém okruhu zámku Lemberk, jsou litografie koní pocházející od Carla Verneta. Jedná se o jednodílnou zástěnu v dřevěném rámu, rozdělenou lištami na osm polí. V každém je na modrém podkladu nalepena litografie koně. Lze zde spatřit například Tatara na koni, Mameluka u koně, podkoního dávajícího koni napít atd. Na několika litografiích se nachází i přímo signatura „Carle Vernet“.

Paraván není původem ze zámku Lemberk, ale z vily v Hejnicích, která stejně jako Lemberk patřila Clam-Gallasům. Když zemřel poslední člen rodu Franz Clam-Gallas, Lemberk zdědila jeho dcera Gabriela Auerspergová a hejnickou vilu společně se zámečkem v Lázních Libverda její sestra Sophie Auerspergová, z jejíž pozůstalosti tak paraván pochází.

Zdislava z Lemberka zemřela v roce 1252 a byla pohřbena do krypty dominikánského klášterního kostela sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. Od chvíle její smrti přicházelo k jejímu hrobu velké množství lidí a uctívalo ji jako pomocnici chudých a hladových, jako léčitelku nemocných. Přesto byla cesta k jejímu blahořečení dlouhá. Oficiálního potvrzení kultu se dočkala až po více jak šesti stech letech. Proces beatifikace byl dokončen 6. září 1900 a dodán Kongregaci pro svatořečení do Říma. Kongregace následně vyjádři-la souhlas k procesu a dne 28. srpna 1907 byla Zdislava z Lemberka pape-žem Piem X. blahořečena.

Následujícího roku (1908) namaloval v Římě italský malíř Aristido Dies i beatifikační obraz, který si můžete prohlédnout na 1. prohlídkovém okruhu v kapli Seslání Ducha svatého, kde patrně visel již od počátku 20. století. Jeho velká kopie se nachází v Olomouci, v klášteře dominikánů, a v menších reprodukcích byl obraz rozšířen i do dalších středisek dominikán-ského řádu.

Olejomalba znázorňuje blahoslavenou Zdislavu v dominikánském rou-chu, jak vychází z hradu a obdarovává chudé. Vlevo v pozadí je vyobrazen barokní kostel sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí, ve kterém se dnes na-chází Zdislavin hrob. V popředí vlevo je zachycena stafáž prosebníků jakož-to symbol „patronky všech chudáků“. Hlavní motiv klečícího a prosebně vzhlížejícího žebráka u jejích nohou pak patří k jejím nejčastějším ikonogra-fickým motivům.

Fotografie interiéru zámecké kaple z 50. let 20. století s původním umístěním obrazu nad vstupem do sakristie, kam byl nyní opět navrácen

Dne 28. února 1822 se narodil vídeňskému stříbrníkovi Karlu Klinkoschovi a jeho ženě Kateřině syn Josef Karel. V dílně svého otce se vyučil stejnému řemeslu a roku 1851 se zapojil do činnosti manufaktury. Začal vyrábět tzv. čínské stříbro, ale zároveň se začal specializovat na staré ruční výrobní technologie, díky nimž se jeho výrobky staly po Evropě velmi úspěšné. Za svou práci získal na různých výstavách četné stříbrné a zlaté medaile. Měl mnoho významných odběratelů z řad šlechty a od roku 1855 mezi ně patřil i císařský dvůr Františka Josefa I. Stal se tak nositelem titulu „Císařský dodavatel a královský stříbrník“ a roku 1879 byl povýšen do šlechtického stavu. Společnost fungovala až do roku 1972, avšak Josef Karel von Klinkosch zemřel ve svých 66 letech 8. června roku 1888, od čehož tento měsíc uplyne právě 130 let.

Stříbrné příbory, které jsou ve sbírkách státního zámku Lemberk, si nechali Clam-Gallasové vyrobit právě u Josefa Karla von Klinkosche. Jsou všechny z puncovaného stříbra a navíc opatřeny monogramem Clam-Gallasů (CG) s hraběcí korunkou. Typologicky stejné příbory, jaké lze vidět v jídelně na prvním prohlídkovém okruhu, lze tedy vidět i ve sbírkách vídeňských muzeích, jakožto pozůstalost po císařské rodině.

Značka rodinné manufaktury

Stříbrné příbory od J. K. Klinkosche, které můžete vidět v jídelně v tzv. clam-gallasovském apartmá na Lemberku

Iniciály C.G. (Clam-Gallas), jimiž jsou příbory opatřeny

Dne 23. května 1618 česká protestantská šlechta svrhla z oken Praž-ského hradu české místodržitele z důvodu náboženských a správních sporů. Vypukla tím třicetiletá válka – konflikt zprvu náboženský, který se postup-ně změnil spíše v souboj o jednotu v Evropě. V první fázi v letech 1618–1620 bojovaly české stavy za podpory dalších národů o svou pozici v českém státě, avšak bezúspěšně. Druhá fáze zvaná se odehrávala v letech 1621–1623 a postavila proti sobě české exulanty ve službách protestant-ských zemí a habsburskou katolickou stranu. Po dvouletém klidu zbraní se proti Habsburkům utvořila tzv. Haagská koalice. Tu ovšem decimovaly jed-notky císařského vojevůdce Albrechta z Valdštejna, v nichž vynikal napří-klad Jan Rudolf Breda, pozdější majitel Lemberka. V letech 1630–1635 se hlavním protivníkem habsburské monarchie stalo Švédsko, které se zdálo být zprvu neporazitelné, avšak jen do doby, než proti němu stanul právě Albrecht z Valdštejna. Ovšem z důvodu závisti a nedůvěry byl nakonec v Chebu zavražděn. Poslední fáze války byla především konfliktem Habsburků se severní, ale i západní Evropou, který nakonec vyústil tzv. Vestfálským mírem, který byl podepsán 24. září 1648.

Ke třicetileté válce se vztahují zbraně, které lze spatřit ve zbrojnici na 2. prohlídkovém okruhu „Provozní prostory zámku.“ Jedná se například o tzv. pappenheimky, tedy otevřené přilby užívané těžkým jezdectvem po-jmenovaných podle G. H. Pappenheima, hradebnice opatřené hákem proti zpětnému rázu, lafetovaný falkonet, který sloužil jako příruční hradebnice, či halapartnu, nebo partyzánu, jako o typické ruční zbraně. Partyzánou (samo-zřejmě nikoliv tou lemberskou) byl mimochodem zavražděn právě Albrecht z Valdštejna.

Tzv. pappenheimka ze 17. století ve sbírkách SZ Lemberk

Halapartna (vlevo) a partyzána (vpravo) ze sbírek SZ Lemberk

Hradebnice (vpředu) a falkonet (vzadu) ze 17. století ze sbírek SZ Lemberk

Jeden z nejvýznamnějších a nejproduktivnějších umělců v oblasti zobrazování zvěře Johann Elias Ridinger se narodil v Ulmu 15. února 1698, tedy právě před 320 lety. Učil se nejprve u malířů Christopha Resche a Johanna Falche a ve svých 20 letech nastoupil na císařskou akademii. Zde získal u rytce Georga Philippa Rugenda znalosti zejména z oblasti perspektivy a geometrie.

Pro jeho nadání si jej pozval do Řezna braniborský vyslanec hrabě Wolf Metternich, po jehož boku se Ridinger účastnil různých lovů, loveckých či jezdeckých slavností, hodin v jezdecké škole apod. Tím byl definitivně dán směr jeho tvorby – začal se ve velkém věnovat rytinám koní a lovné zvěře v typicky rokokových dynamických kompozicích. Roku 1724 založil v Augsburgu vlastní nakladatelství, tudíž své dílo sám navrhoval, kreslil, ryl, tiskl i vydával. Během svého života vydal více jak 1.600 grafických titulů. Jeho umění typické především naprosto dokonalou anatomickou znalostí zvířat mu zajistilo i místo ředitele Augsburské státní akademie výtvarných umění.

Ridinger vytvořil mnoho jednotlivin, ale především se soustředil na tvorbu souborů, jako ilustrací k bajkám, žánrovým scénkám, bojovým výjevům, biblickým obrázkům, ale osmnáct je jich věnováno zvěři. Mezi nejznámější patří například „Španělská jezdecká škola“ (1760, 46 listů), „Způsoby lovů“ (1729, 36 listů), „Nákresy některých zvířat“ (1738–1740, 126 listů) či „Přesné a správné zobrazení nejpodivuhodnějších jelenů a jiných zvláštních zvířat, která byla vznešenými pány samotnými ulovena, zastřelena, živoucí chycena nebo chována“ (1768, 100 listů).

Právě ze dvou posledních jmenovaných souborů pochází většina rytin, které můžete spatřit na druhém prohlídkovém okruhu na zámku Lemberk – jedná se o rytiny lovné zvěře se svými stopami a popisem, a dále o jeleny s různými anomáliemi, u nichž jsou informace o jejich skonu, resp. kdo, kde a jak je ulovil.

Portrétní rytina Johanna Eliase Ridingera

Jelen s anomálií parohů z jeho neslavnějšího cyklu „Přesné a správné zobrazení nejpodivuhodnějších jelenů a jiných zvláštních zvířat, která byla vznešenými pány samotnými ulovena, zastřelena, živoucí chycena nebo chována“

Jelen z téhož souboru

Divoké prase a jeho stopy z cyklu „Nákresy některých zvířat“

Již od časů baroka bývalo zvykem v reprezentačních prostorách umisťovat portréty současných panovníků, a tento zvyk se nese dodnes ve formě portrétu prezidenta republiky v úředních prostorách. Na prvním prohlídkovém okruhu státního zámku Lemberk lze spatřit takto umístěné portréty císařského páru Františka Josefa I. a jeho ženy Alžběty Bavorské zv. Sissi. Ty měly dříve Clam-Gallasové umístěné ve svém pražském paláci, čemuž odpovídá i jejich nesmírná a jedinečná zdobnost a velikost. Tentokráte si připomeneme výročí dvě, a to 120 let od vraždy císařovny a 170 let od nástupu císaře na trůn.

Císař František Josef I. se ujal vlády před 170 lety, 2. prosince 1848 v Olomouci po abdikaci svého strýce Ferdinanda Dobrotivého za pomoci své matky Žofie a Felixe Schwarzenberga. Ti tehdy ve společnosti představovali tzv. nepopulární reakční křídlo a snažili se z počátku potlačit demokracii, k čemuž hojně využívali policie a armády, mj. Eduarda Clam-Gallase. Přesto však byl František Josef I. ve svém jádru velmi citlivý a introvertní muž a jemu můžeme být vděčni, že udržel Rakousko tak dlouho v pospolitosti.

Alžběta Bavorská, zvaná Sissi se provdala za císaře roku 1854. Většinu svého času místo dvorským povinnostem však věnovala zejména literatuře, umění, cestování, sportu a svému vzhledu, z čehož pramenily mnohé nemoci. Kromě toho trpěla častými depresemi a jinými psychickými problémy, před nimiž se snažila utíkat. Její životní běh ukončil před 120 lety, 10. září 1898 italský anarchista Luigi Lucheni, který jí v Ženevě probodl pilníkem srdce.

 Portrét císaře Františka Josefa I. umístěný v jídelně tzv. clam-gallasovského apartmá na zámku Lemberk.

Portrét císařovny Alžběty Bavorské zvané Sissi v jídelně tzv. clam-gallasovského apartmá na zámku Lemberk.

Vítací poháry neboli vilkumy (z německého wilkommen) představovaly typickou součást renesanční tabule. Jednalo se o velké skleněné poháry s objemem několika litrů. Vzhledem k hodnotě skla v době renesance nebylo většinou reálné, aby hostitel měl pro každého hosta skleněný pohár. Proto se používal právě vilkum, z něhož hosté pili společně. Později se však z této praxe, během níž pohár s vínem koloval kolem stolu, stala zábava a jakýsi slavnostní akt během svateb a podobných slavnostní, nebo právě během přivítání. Někdy se stal i nástrojem nezřízených alkoholických hrátek.

V 19. století se v duchu romantismu vyráběly jejich kopie sloužící jako dekorace či svou výzdobou institucionalizovaly rodovou či jinou historii. Příkladem může být i vítací pohár umístěný na 1. prohlídkovém okruhu zámku Lemberk, který vznikl v polovině 19. století v českých hutích, a to navíc ve formě stupňovité. Zdoben je olejovou malbou znázorňující významné členy rodu Wittelsbachů – Ottu I., jeho pravnuka Ludvíka Přísného a jeho syna Ludvíka Bavora.

Spodní část se věnuje právě osmičkovému výročí – znázorňuje tzv. římskou jízdu, tedy součást korunovace Ludvíka IV. Bavorského (1282–1347) císařem Svaté říše římské, k čemuž došlo 17. ledna 1328, tedy před 690 lety. Ludvíka však korunoval pouze římský hejtman, neboť s papežem měl politické spory, což přešlo nakonec v boj. Na straně Ludvíka IV. stál český král Jan Lucemburský, jehož vlajka je na středové části poháru, stejně jako zástavy dalších císařových podporovatelů. Dolní část dále zobrazuje ve zbroji jeho otce Ludvíka II. Přísného (1229–1294), který mu razil pomyslnou cestu. Horní část poháru pak představuje Otu I. Bavorského (1117–1183), který je přítomen aktu, kdy císař Friedrich Barbarossa pokleká před vzdoropapežem Viktorem IV. Toho společně i s českým knížetem Vladislavem II. podporovali proti Alexandrovi III., který se odmítal společně s některými italskými státy podřídit císaři. Proto proti nim vedl císař válku, v níž se vyznamenal český kníže Vladislav II., který byl pak roku 11. ledna 1158, tedy před 860 lety, korunován českým králem.

Stupňovitý pohár z poloviny 19. století umístěný na 1. prohlídkovém okruhu v expozici zámku Lemberk

Ludvík IV. Bavorský na své římské jízdě předcházející jeho korunovaci roku 1328

Friedrich Barbarossa pokleká před vzdoropapežem Viktorem IV.